Skip to content

Kaple

Se založením nového vrchnostenského sídla začali její urození obyvatelé pociťovat potřebu vlastní svatyně. Vatětice patřily farností pod nedaleký Mouřenec s tamním kostelem sv. Mořice a po roce 1684 získali majitelé Vatětic nad tímto kostelem patronátní právo (předtím patřilo městu Sušici). Nevelké prostory tohoto svatostánku a značný počet drobných statečků v okolí motivoval jednotlivé vrchnosti, aby si zřizovaly privátní kaple přímo při svých zámeckých sídlech. S jejich zakládáním bylo započato ve druhé polovině 17. století – v roce 1677 vznikla kaple sv. Antonína Paduánského v Kundraticích, v roce 1689 stavebně upravila Marie Anna Říčanská z Říčan zámeckou kapli sv. Valentina v Palvínově, vystavěnou v roce 1682, kolem roku 1714 zřídil při svém zámku v Dolejším Krušci kapli sv. Jana Nepomuckého hrabě Gottfried Daniel Wunschwitz, v roce 1746 byla založena kaple při zámku v Dolejším Těšově. Za stejných podmínek vznikla rovněž kaple ve Vatěticích, a to i navzdory tomu, že vatětickým majitelům jakožto držitelům patronátních práv náleželo čestné místo v mouřeneckém kostele, kde jistě měli svou patronátní lavici. Pro stavbu bylo vybráno místo v těsném sousedství panského sídla mezi hlavní příjezdovou cestou od Palvínova a rybníčkem, což jasně naznačuje prvotní stavebníkův záměr – zřídit privátní svatyni pro obyvatele zámku. Orientovaná stavba obdélného půdorysu byla zastřešena sedlovou střechou s hřebenem kolmým k západnímu průčelí, nad nímž byla vystavěna věž s cibulovou bání a čtyřbokou lucernou. Boky byly prolomeny dvojicí oken s půlkruhovým završením. Hlavní vstup ze západu byl také půlkruhový, strany vedle něj zdobily dvě půlválcové niky završené konchou. Stejná nika byla ještě nad vstupem. Interiér kaple měl presbytář zaklenutý plackou, v postranních výklencích byly umístěny rokokové sochy sv. Tadeáše a sv. Dominika. Oltář nesl rokokový obraz Snímání z kříže, nad nímž byly sdružené erby (jeden patřil Boryňům ze Lhoty). Němečtí rodáci vzpomínali ještě na blíže nespecifikované obrazy, které byly proděravěné, což si spolu s kamennými kulemi vsazenými v železném rámu vysvětlovali poněkud romanticky jako připomínku bouřlivých časů třicetileté války.

Zevrubné pátrání v historických pramenech zatím nedokázalo datum dokončení stavby jednoznačně upřesnit. V archivu velkostatku Vatětice se nedochovaly z přelomu 17. a 18. století žádné relevantní písemnosti, které by mohly něco napovědět (největší výpovědní hodnotu by měly účty), takže bylo nutné vycházet pouze z pramenů církevní provenience. Tzv. Responsa z roku 1700, jimiž mouřenecký farář zodpovídal arcibiskupské konzistoři 42 dotazníkových otázek, kapli ještě nezachytila a v obvodu farnosti uvedla pouze kaple sv. Vintíře na Dobré Vodě, kostel sv. Kateřiny v Hartmanicích, kapli sv. Antonína v Kundraticích (zbudovanou v roce 1677) a kapli sv. Valentina v Palvínově. Zato duchovenská fase tereziánského katastru z roku 1713 vedle zmíněných rozšiřuje výčet ještě o kapli Panny Marie Bolestné ve Vatěticích a s poznámkou, že jde o domácí vrchnostenskou kapli (na rozdíl od kaple kundratické, v níž se tehdy sloužily mše celoročně). Zajímavě tyto kusé údaje rozhojňuje pamětní kniha mouřenecké farnosti, jež přináší i zcela konkrétní informaci o roku založení kaple: při výčtu svatyň v obvodu mouřenecké kolatury hned za kostely zmiňuje zděnou kapli Panny Marie Bolestné s jedním oltářem a zvonkem, zbudovanou v roce 1709 ve vzdálenosti 40 až 50 kroků od panského sídla. Kaple byla dotována 50 zlatými a vysvěcena prostým obřadem svěcení (benedikována). Autor zápisu, mouřenecký farář P. Jan Jakub Gerl, neměl o kapli vysoké mínění a jeho nechuť vůči ní se vystupňovala při zřizování kaplanského místa při kostele sv. Kateřiny v Hartmanicích v roce 1727. Vdova Helena Kateřina Bomalová rozená von Andlau v září tohoto roku podala proti ustavení kaplanství stížnost, hartmanický kostel označila za kapli a v rámci úprav kaplanových kompetencí navrhovala, aby sloužil ve vatětické kapli minimálně jednu bohoslužbu týdně. Farář Gerl kontroval tím, že vatětickou svatyni neoznačil ani za zámeckou („Schlosskapelle“) či domácí („Hauskapelle“) kapli, nýbrž za pouhou oratoř, v níž se podle něj konaly o nedělích a svátcích mše, jež se ohlašovaly zvoněním. Svatyně přitom neměla mít konsistoriální licenci. Na přelomu let 1730 a 1731 Bomalová pojala úmysl zavést ve své kapli v postním čase (tj. od Popelce do Velikonoc) veřejné pobožnosti, které by sloužili dva kapucíni ze Sušice. Farář P. Jan Jakub Gerl ovšem tento postup považoval za zásah do svých kompetencí a 8. ledna 1731 se obrátil na sušického kvardiána P. Hilariona Vlasatého s prosbou, aby záměru Bomalové zabránil a nevysílal do vatětické kaple žádného z bratrů. Věc nebyla dořešena ještě v červenci 1731, ale podle druhé dochované relace o kapli se zdá, že Bomalová dosáhla svého. Podle zápisu v pamětní knize mouřenecké farnosti arcibiskupská konzistoř 23. ledna 1733 udělila Bomalové licenci sloužit v kapli o nedělích a vybraných svátcích mše za použití přenosného oltářního kamene „pro se et pro libus necnon advenientibus hospitibus, ita quidem, ut alii intervenientes, et h. Sacrificium missae audientes, minime praecepto ecclesiae satisfaciant“. Byl tím vyjádřen soukromý charakter mší sloužených v kapli a zdá se, že na tomto pravidlu nebylo nic pozměněno po celou další dobu její existence.

Johann Trajer ke zprávě z roku 1733 ještě doplňuje, že byla vystavěna za hraběte Bomala. Tuto informaci však zjevně vyvodil z kontextu citované zprávy, aniž by měl nějaký konkrétnější doklad. Hrabě Jan Ludvík Bomal (též Baumal) získal vatětické zboží v roce 1702, kdy ho koupil od Viléma Albrechta Plánského ze Žeberka, čímž by se interval zbudování kaple, pokud bychom vzali Trajerovu informaci za vlastní, omezil na léta 1702–1713. Rodina Bomalů byla v dějinách vatětického statku první, která ho vlastnila kontinuálně delší dobu a jistě by nebylo zbudování kaple na jejich náklad překvapující. Odpovídá tomu i datace, kterou uvedl farář Gerl. Na druhou stranu, ani Jan Ludvík († 29. 8. 1726 ve Vatěticích), ani jeho manželka Helena Kateřina († 18. 4. 1734 ve Vatěticích) nebyli v kapli pohřbeni a za místo jejich posledního odpočinku byl zvolen mouřenecký kostel, jehož byli patrony. V roce 1900 však byl v kostnici při sv. Mořici umístěn oltářík, jehož tabernákl nesl malované erby rodu Bomal a Andlau s letopočtem 1707. Není vyloučeno, že se jednalo o původní oltářík z vatětické kaple – jde však jen o nepodloženou spekulaci.

V souvislosti se zasvěcením kaple se objevují některé nepřesnosti. Poněkud zmatečně působí název polní trati v indikační skice stabilního katastru z roku 1837 („bey Sct. Johann“), přináleží však nepochybně jiné drobné sakrální stavbě. V německé knize o střední Šumavě je zase kapli připisováno zasvěcení sv. Václavu, které však není relevantní již proto, že kniha vznikala jako sběr vzpomínek odsunutých německých obyvatel se značným časovým odstupem. Již nejstarší zmínka uvádí jako zasvěcení kaple Pannu Marii Bolestnou, koncept dotazníku o stavu farnosti z poloviny 19. století potom patrocinium potvrzuje a upřesňuje na Pannu Marii Sedmibolestnou. Tento mariánský kult se v kraji rozšířil díky obrazu chovanému v kapucínském kostele sv. Felixe z Cantalice v Sušici. V nejbližším okolí Vatětic se projevil hned několikrát – přímo v mouřeneckém kostele je v roce 1704 doložen oltář Panny Marie Bolestné a v den jejího svátku se z mouřenecké farnosti organizovala do Sušice procesí. V roce 1726 zase majitel palvínovského zámku Ignác Boryně ze Lhoty věnoval sušickému kapucínskému klášteru nové varhany a bez zajímavosti není ani fakt, že hrabě Antonín Andlau držel v prvním deceniu 18. století v Sušici předměstskou usedlost čp. 11/III.

Soukromý charakter vatětické kaple dosti komplikuje historikovy možnosti osvětlit její vznik i následující dějinný vývoj. Unikla všem evidencím a rovněž není známo, že by bylo žádáno o prodloužení mešní licence (K. Hostaš s F. Vaňkem přitom mluví o mešní kapli). Rovněž tak kvůli absenci vrchnostenských účtů nemáme zprávy o jejích opravách a úpravách. Z matrik tu a tam probleskne, že se v ní konala svatba. Vedle vlastních obyvatel zámku to byli i lidé s nimi nějak osobně propojení. Tak např. 15. února 1802 se tu ženil sušický magistrátní rada Václav Janda s Markétou Langovou a za svědka mu byli Augustin Müller, tehdejší majitel Vatětic, a sušický purkmistr Josef Ignác Moser.

Poté, co v roce 1832 vatětický zámek nadobro pozbyl své rezidenční funkce, lze očekávat pokles významu vatětické kaple. Rodina Müllerů obývala zámek v Palvínově, kde měla k dispozici kapli sv. Valentina. Soupis památek z roku 1900 nicméně uvádí vatětickou kapli bez bližšího komentáře o jejím stavu, dá se tedy předpokládat, že byla v dobrém stavu. Po roce 1945 však začala její neodvratná zkáza. Stejně jako vznik, není ani datum zániku vatětické kaple spolehlivě osvětleno. Když byl velkostatek Palvínov-Vatětice poslednímu majiteli Zdenko Müllerovi na základě Benešových dekretů konfiskován, přešel do národní správy a od 1. ledna 1949 ho převzaly do vlastnictví Československé státní statky. Kaple Panny Marie Bolestné stála prokazatelně ještě v roce 1953, kdy ji pro potřeby muzejní dokumentace fotografoval Vladimír Holý. Podle sdělení pamětníků byla stržena někdy v první polovině 70. let.

V prosinci 2011 areál bývalého zámku a statku ve Vatěticích zakoupil Jakub Vinčálek z Prahy s úmyslem jeho postupné obnovy. Jako první stavební krok zvolil výstavbu kaple. Na základě dochovaných snímků vypracoval Ing. arch. Martin Volejník z Prahy projekt, jenž zachovává původní dispozice kaple, ale obohacuje je o nové prvky v intencích historismu. Inspirací se mu stala především kaple Panny Marie Pomocné v nedaleké Červené u Kašperských Hor. Realizace projektu bude nejdůstojnějším připomenutím dějinných zvratů, které místo poznamenaly.

Resumé

Příspěvek se zaměřuje na osvětlení vzniku a existenci kaple Panny Marie Pomocné ve Vatěticích nedaleko Hartmanic. Ves Vatětice je poprvé písemně doložena v roce 1540, pravděpodobně však bude předhusitského původu. V první polovině 17. století zde vzniklo panské sídlo s poplužním dvorem, který zabral větší část rustikální půdy ve vsi. Od roku 1702 statek vlastnila šlechtická rodina Bomalů, jež pravděpodobně v roce 1709 iniciovala založení kaple. V okolí vzniklo obdobným způsobem několik dalších zámeckých kaplí, které však měly většinou charakter veřejných svatyní, kam mohli na bohoslužby docházet i poddaní. V případě Vatětic se jednalo o soukromou svatyni, která zřejmě až do roku neměla 1733 mešní licenci. Nacházela se v těsné blízkosti zámku a její zasvěcení patrně vyplývalo z uctívání obrazu Panny Marie Bolestné v sušickém kapucínském klášteře. Na konci 19. století kapli popsali autoři umělecko-historické topografie Sušicka Karel Hostaš s Ferdinandem Vaňkem. Zanikla podle údajů pamětníků v 70. letech 20. století. V roce 2012 zahájil aktivity na obnovu kaple s respektováním její historické podoby nový majitel areálu Jakub Vinčálek.

Sepsal pan PhDr. Jan Lhoták, historik Muzea Šumavy

Kaple

Se založením nového vrchnostenského sídla začali její urození obyvatelé pociťovat potřebu vlastní svatyně. Vatětice patřily farností pod nedaleký Mouřenec s tamním kostelem sv. Mořice a po roce 1684 získali majitelé Vatětic nad tímto kostelem patronátní právo (předtím patřilo městu Sušici). Nevelké prostory tohoto svatostánku a značný počet drobných statečků v okolí motivoval jednotlivé vrchnosti, aby si zřizovaly privátní kaple přímo při svých zámeckých sídlech. S jejich zakládáním bylo započato ve druhé polovině 17. století – v roce 1677 vznikla kaple sv. Antonína Paduánského v Kundraticích, v roce 1689 stavebně upravila Marie Anna Říčanská z Říčan zámeckou kapli sv. Valentina v Palvínově, vystavěnou v roce 1682, kolem roku 1714 zřídil při svém zámku v Dolejším Krušci kapli sv. Jana Nepomuckého hrabě Gottfried Daniel Wunschwitz, v roce 1746 byla založena kaple při zámku v Dolejším Těšově. Za stejných podmínek vznikla rovněž kaple ve Vatěticích, a to i navzdory tomu, že vatětickým majitelům jakožto držitelům patronátních práv náleželo čestné místo v mouřeneckém kostele, kde jistě měli svou patronátní lavici. Pro stavbu bylo vybráno místo v těsném sousedství panského sídla mezi hlavní příjezdovou cestou od Palvínova a rybníčkem, což jasně naznačuje prvotní stavebníkův záměr – zřídit privátní svatyni pro obyvatele zámku. Orientovaná stavba obdélného půdorysu byla zastřešena sedlovou střechou s hřebenem kolmým k západnímu průčelí, nad nímž byla vystavěna věž s cibulovou bání a čtyřbokou lucernou. Boky byly prolomeny dvojicí oken s půlkruhovým završením. Hlavní vstup ze západu byl také půlkruhový, strany vedle něj zdobily dvě půlválcové niky završené konchou. Stejná nika byla ještě nad vstupem. Interiér kaple měl presbytář zaklenutý plackou, v postranních výklencích byly umístěny rokokové sochy sv. Tadeáše a sv. Dominika. Oltář nesl rokokový obraz Snímání z kříže, nad nímž byly sdružené erby (jeden patřil Boryňům ze Lhoty). Němečtí rodáci vzpomínali ještě na blíže nespecifikované obrazy, které byly proděravěné, což si spolu s kamennými kulemi vsazenými v železném rámu vysvětlovali poněkud romanticky jako připomínku bouřlivých časů třicetileté války.

Zevrubné pátrání v historických pramenech zatím nedokázalo datum dokončení stavby jednoznačně upřesnit. V archivu velkostatku Vatětice se nedochovaly z přelomu 17. a 18. století žádné relevantní písemnosti, které by mohly něco napovědět (největší výpovědní hodnotu by měly účty), takže bylo nutné vycházet pouze z pramenů církevní provenience. Tzv. Responsa z roku 1700, jimiž mouřenecký farář zodpovídal arcibiskupské konzistoři 42 dotazníkových otázek, kapli ještě nezachytila a v obvodu farnosti uvedla pouze kaple sv. Vintíře na Dobré Vodě, kostel sv. Kateřiny v Hartmanicích, kapli sv. Antonína v Kundraticích (zbudovanou v roce 1677) a kapli sv. Valentina v Palvínově. Zato duchovenská fase tereziánského katastru z roku 1713 vedle zmíněných rozšiřuje výčet ještě o kapli Panny Marie Bolestné ve Vatěticích a s poznámkou, že jde o domácí vrchnostenskou kapli (na rozdíl od kaple kundratické, v níž se tehdy sloužily mše celoročně). Zajímavě tyto kusé údaje rozhojňuje pamětní kniha mouřenecké farnosti, jež přináší i zcela konkrétní informaci o roku založení kaple: při výčtu svatyň v obvodu mouřenecké kolatury hned za kostely zmiňuje zděnou kapli Panny Marie Bolestné s jedním oltářem a zvonkem, zbudovanou v roce 1709 ve vzdálenosti 40 až 50 kroků od panského sídla. Kaple byla dotována 50 zlatými a vysvěcena prostým obřadem svěcení (benedikována). Autor zápisu, mouřenecký farář P. Jan Jakub Gerl, neměl o kapli vysoké mínění a jeho nechuť vůči ní se vystupňovala při zřizování kaplanského místa při kostele sv. Kateřiny v Hartmanicích v roce 1727. Vdova Helena Kateřina Bomalová rozená von Andlau v září tohoto roku podala proti ustavení kaplanství stížnost, hartmanický kostel označila za kapli a v rámci úprav kaplanových kompetencí navrhovala, aby sloužil ve vatětické kapli minimálně jednu bohoslužbu týdně. Farář Gerl kontroval tím, že vatětickou svatyni neoznačil ani za zámeckou („Schlosskapelle“) či domácí („Hauskapelle“) kapli, nýbrž za pouhou oratoř, v níž se podle něj konaly o nedělích a svátcích mše, jež se ohlašovaly zvoněním. Svatyně přitom neměla mít konsistoriální licenci. Na přelomu let 1730 a 1731 Bomalová pojala úmysl zavést ve své kapli v postním čase (tj. od Popelce do Velikonoc) veřejné pobožnosti, které by sloužili dva kapucíni ze Sušice. Farář P. Jan Jakub Gerl ovšem tento postup považoval za zásah do svých kompetencí a 8. ledna 1731 se obrátil na sušického kvardiána P. Hilariona Vlasatého s prosbou, aby záměru Bomalové zabránil a nevysílal do vatětické kaple žádného z bratrů. Věc nebyla dořešena ještě v červenci 1731, ale podle druhé dochované relace o kapli se zdá, že Bomalová dosáhla svého. Podle zápisu v pamětní knize mouřenecké farnosti arcibiskupská konzistoř 23. ledna 1733 udělila Bomalové licenci sloužit v kapli o nedělích a vybraných svátcích mše za použití přenosného oltářního kamene „pro se et pro libus necnon advenientibus hospitibus, ita quidem, ut alii intervenientes, et h. Sacrificium missae audientes, minime praecepto ecclesiae satisfaciant“. Byl tím vyjádřen soukromý charakter mší sloužených v kapli a zdá se, že na tomto pravidlu nebylo nic pozměněno po celou další dobu její existence.

Johann Trajer ke zprávě z roku 1733 ještě doplňuje, že byla vystavěna za hraběte Bomala. Tuto informaci však zjevně vyvodil z kontextu citované zprávy, aniž by měl nějaký konkrétnější doklad. Hrabě Jan Ludvík Bomal (též Baumal) získal vatětické zboží v roce 1702, kdy ho koupil od Viléma Albrechta Plánského ze Žeberka, čímž by se interval zbudování kaple, pokud bychom vzali Trajerovu informaci za vlastní, omezil na léta 1702–1713. Rodina Bomalů byla v dějinách vatětického statku první, která ho vlastnila kontinuálně delší dobu a jistě by nebylo zbudování kaple na jejich náklad překvapující. Odpovídá tomu i datace, kterou uvedl farář Gerl. Na druhou stranu, ani Jan Ludvík († 29. 8. 1726 ve Vatěticích), ani jeho manželka Helena Kateřina († 18. 4. 1734 ve Vatěticích) nebyli v kapli pohřbeni a za místo jejich posledního odpočinku byl zvolen mouřenecký kostel, jehož byli patrony. V roce 1900 však byl v kostnici při sv. Mořici umístěn oltářík, jehož tabernákl nesl malované erby rodu Bomal a Andlau s letopočtem 1707. Není vyloučeno, že se jednalo o původní oltářík z vatětické kaple – jde však jen o nepodloženou spekulaci.

V souvislosti se zasvěcením kaple se objevují některé nepřesnosti. Poněkud zmatečně působí název polní trati v indikační skice stabilního katastru z roku 1837 („bey Sct. Johann“), přináleží však nepochybně jiné drobné sakrální stavbě. V německé knize o střední Šumavě je zase kapli připisováno zasvěcení sv. Václavu, které však není relevantní již proto, že kniha vznikala jako sběr vzpomínek odsunutých německých obyvatel se značným časovým odstupem. Již nejstarší zmínka uvádí jako zasvěcení kaple Pannu Marii Bolestnou, koncept dotazníku o stavu farnosti z poloviny 19. století potom patrocinium potvrzuje a upřesňuje na Pannu Marii Sedmibolestnou. Tento mariánský kult se v kraji rozšířil díky obrazu chovanému v kapucínském kostele sv. Felixe z Cantalice v Sušici. V nejbližším okolí Vatětic se projevil hned několikrát – přímo v mouřeneckém kostele je v roce 1704 doložen oltář Panny Marie Bolestné a v den jejího svátku se z mouřenecké farnosti organizovala do Sušice procesí. V roce 1726 zase majitel palvínovského zámku Ignác Boryně ze Lhoty věnoval sušickému kapucínskému klášteru nové varhany a bez zajímavosti není ani fakt, že hrabě Antonín Andlau držel v prvním deceniu 18. století v Sušici předměstskou usedlost čp. 11/III.

Soukromý charakter vatětické kaple dosti komplikuje historikovy možnosti osvětlit její vznik i následující dějinný vývoj. Unikla všem evidencím a rovněž není známo, že by bylo žádáno o prodloužení mešní licence (K. Hostaš s F. Vaňkem přitom mluví o mešní kapli). Rovněž tak kvůli absenci vrchnostenských účtů nemáme zprávy o jejích opravách a úpravách. Z matrik tu a tam probleskne, že se v ní konala svatba. Vedle vlastních obyvatel zámku to byli i lidé s nimi nějak osobně propojení. Tak např. 15. února 1802 se tu ženil sušický magistrátní rada Václav Janda s Markétou Langovou a za svědka mu byli Augustin Müller, tehdejší majitel Vatětic, a sušický purkmistr Josef Ignác Moser.

Poté, co v roce 1832 vatětický zámek nadobro pozbyl své rezidenční funkce, lze očekávat pokles významu vatětické kaple. Rodina Müllerů obývala zámek v Palvínově, kde měla k dispozici kapli sv. Valentina. Soupis památek z roku 1900 nicméně uvádí vatětickou kapli bez bližšího komentáře o jejím stavu, dá se tedy předpokládat, že byla v dobrém stavu. Po roce 1945 však začala její neodvratná zkáza. Stejně jako vznik, není ani datum zániku vatětické kaple spolehlivě osvětleno. Když byl velkostatek Palvínov-Vatětice poslednímu majiteli Zdenko Müllerovi na základě Benešových dekretů konfiskován, přešel do národní správy a od 1. ledna 1949 ho převzaly do vlastnictví Československé státní statky. Kaple Panny Marie Bolestné stála prokazatelně ještě v roce 1953, kdy ji pro potřeby muzejní dokumentace fotografoval Vladimír Holý. Podle sdělení pamětníků byla stržena někdy v první polovině 70. let.

V prosinci 2011 areál bývalého zámku a statku ve Vatěticích zakoupil Jakub Vinčálek z Prahy s úmyslem jeho postupné obnovy. Jako první stavební krok zvolil výstavbu kaple. Na základě dochovaných snímků vypracoval Ing. arch. Martin Volejník z Prahy projekt, jenž zachovává původní dispozice kaple, ale obohacuje je o nové prvky v intencích historismu. Inspirací se mu stala především kaple Panny Marie Pomocné v nedaleké Červené u Kašperských Hor. Realizace projektu bude nejdůstojnějším připomenutím dějinných zvratů, které místo poznamenaly.

Resumé

Příspěvek se zaměřuje na osvětlení vzniku a existenci kaple Panny Marie Pomocné ve Vatěticích nedaleko Hartmanic. Ves Vatětice je poprvé písemně doložena v roce 1540, pravděpodobně však bude předhusitského původu. V první polovině 17. století zde vzniklo panské sídlo s poplužním dvorem, který zabral větší část rustikální půdy ve vsi. Od roku 1702 statek vlastnila šlechtická rodina Bomalů, jež pravděpodobně v roce 1709 iniciovala založení kaple. V okolí vzniklo obdobným způsobem několik dalších zámeckých kaplí, které však měly většinou charakter veřejných svatyní, kam mohli na bohoslužby docházet i poddaní. V případě Vatětic se jednalo o soukromou svatyni, která zřejmě až do roku neměla 1733 mešní licenci. Nacházela se v těsné blízkosti zámku a její zasvěcení patrně vyplývalo z uctívání obrazu Panny Marie Bolestné v sušickém kapucínském klášteře. Na konci 19. století kapli popsali autoři umělecko-historické topografie Sušicka Karel Hostaš s Ferdinandem Vaňkem. Zanikla podle údajů pamětníků v 70. letech 20. století. V roce 2012 zahájil aktivity na obnovu kaple s respektováním její historické podoby nový majitel areálu Jakub Vinčálek.

Sepsal pan PhDr. Jan Lhoták, historik Muzea Šumavy

Scroll To Top